Práce v hliněném poli^®

Práce v hliněném poli^® je druh terapie, která je používána v západní Evropě od 70. let 20. století a nyní je považována za velice účinnou a cílenou metodu, pomocí níž člověk může uvolnit své vrozené možnosti a potenciál, případně dohnat a nasytit své nenaplněné vývojové potřeby a posílit se ve vlastní kompetenci jednat. Působení této metody je založeno na zákonitostech haptiky, která má přímý význam pro psychiku, a proto je tu terapeuticky využívána. Práce v hliněném poli^®počítá s přirozenými haptickými zkušenostmi a zážitky se vztahy, na jejichž základě lidé chápou sebe i okolní svět. Tyto zkušenosti, včetně těch nejranějších, se ukládají a utvářejí individuální pohybový projev každého člověka.
„Pohyb je tvarem“ je klíčová věta této metody. Co je v hlíně zobrazeno jako tvar pohybu, může být zase jako pohyb uchopeno a v průběhu procesu rozvíjeno a proměňováno. Práce v hliněném poli^® není zaměřena na hledání příčin poruch nebo zdánlivých deficitů, nýbrž na vývoj. V centru pozornosti není problém nebo krize, nýbrž možnost najít nová řešení a odpovědi.

Setting

Klientovi je předložena bedna o ploše zhruba 38x42 cm a výšce 4 cm, vyplněná jemnou, tvarovatelnou, vyhlazenou keramickou hlínou, a vedle ní miska s teplou vodou. Neexistuje žádný specifický pokyn, jak s hlínou nakládat, pouze povzbuzení k vnímání hliněného pole rukama. Dospělí pracují většinou se zavřenýma očima, aby mohl hmat svobodně rozvinout své možnosti. Děti následují své potřeby a přání s otevřenýma očima a nechávají vzniknout postavám a příběhům.
Hliněné pole lze rukama vnímat, osahávat a zažívat. Tvarovatelný materiál vyzývá k vyzkoušení, absorbuje a zrcadlí každý dotyk a poskytuje nekonečné možnosti zpracování. Ohraničené pole zprostředkovává vnímajícím rukám oporu, rovná plocha hlíny nabízí volný prostor k pronikání. Tvar vzniká z pohybu rukou, které za sebou zanechávají v hlíně stopy.

Při práci je nezbytná přítomnost vyškoleného průvodce, který klienta správným způsobem oslovuje a pomáhá mu vnímat a porozumět pohybovému procesu jeho rukou. Metoda díky svému settingu dává klientovi k dispozici prostor pro vývoj: je tu hliněné pole jako něco, co lze uchopit a zároveň chápat. Na druhou stranu jsou tu ruce s celým svým životním potenciálem a nutkání konat a brát si. Tento proces je také po celou dobu podporován a potvrzován protějškem v osobě průvodce.

MetodikA

Haptický smysl je základní smysl pro vztahování ke světu i k sobě samému. Zahrnuje dotyk (taktilní systém), hluboké čití (proprioceptivní systém) a rovnovážný smysl (vestibulární systém). Pomocí těchto „bazálních“ smyslů se vnímáme a orientujeme se – projevujeme se vůči světu. Dotýkáme-li se něčeho rukama, jsme tím zároveň sami dotýkáni. V haptickém chápání se nám každý náš pohyb od protějšku vrací zase jako pohyb a to, jak sami sebe na tomto světě prožíváme, se do nás vštěpuje a formuje náš individuální pohybový projev. Každé gesto tedy obsahuje osobní biografickou zkušenost se vztahy ve světě a se světem. Ruce vycházejí vstříc své potřebě pohybu, dokud se tato potřeba nenaplní v nové rovnováze podnětu a odpovědi na něj, akce a reakce. Co dosud člověku v jeho biografické situaci z nějakého důvodu nebylo umožněno, může proto v rámci Práce v hliněném poli^® prožít a dohnat korektivně v tělesně-smyslovém procesu. K tomu je mu hlína v nekonečné míře k dispozici – je tvarovatelná, zprostředkovává mu dotyk se sebou samým, a umožňuje tak změnu a vývoj.

Komu může Práce v hliněném poli^® pomoci?

Smyslově orientovaný způsob práce oslovuje stejnou měrou děti, mládež i dospělé. Protože zachycuje obecně lidskou potřebu vývoje a naplnění, může být účinná při nejrůznějších problémech. Do haptického procesu mohou být zahrnuty a integrovány zkušenosti až z období raného dětství.

Děti a mládež

Práce v hliněném poli^® je vhodná především pro děti a mládež. Navazuje na spontánní úsilí dítěte začlenit se ve světě, najít a vybudovat si v něm své místo, porozumět sobě samému a nalézt svou hodnotu. Dnešní děti bývají často přetěžovány, na což reagují nejrůznějšími potížemi ve vývoji a poruchami chování. Ve složitých životních situacích potřebuje dítě spolehlivého průvodce, který dítěti – stejně jako hlína – poskytuje cílenou oporu a který vydrží jeho starosti, zoufalství, destrukci i zlobu. Dítě zažívá útěchu a podporu při všem, co v hliněném poli vytváří a vyjadřuje, a tak se může vyvíjet dle svých možností a učit se co nejlépe využívat své schopnosti. Není posíláno pryč, není káráno a opouštěno. Průvodce zůstává, přijímá impulzy od dítěte, zesiluje je nebo přesměrovává a společně s ním nachází nové cesty. Dítě může překonat svá omezení a díky tomuto vlastnímu vypořádání s danou situací dojít uspokojení. Probíhá-li tato interakce mezi ním, polem a průvodcem příznivě, je dítě spokojené a naplněné, což je v podstatě cílem této práce. Metoda se už desítky let osvědčuje ve školských i psychoterapeutických zařízeních.

Dospělí

Dospělým nabízí Práce v hliněném poli^® možnost zpracovat problémy, které lze odvodit často z omezení nebo tíživých zkušeností v dětství. Vzhledem k tomu, že při „práci v hliněném poli“ dochází k opakování vývojové výstavby od nejranějších zkušeností, je možné dosytit potřeby, které nemohly být naplněny, a začít se zabývat novými potřebami. Jde přitom především o oporu a přeorientování ve vztahovém dění, o sociální kompetenci a vědomí vlastní hodnoty, o zralost a kroky spojené se separací. Ve druhé půlce života bývá v centru pozornosti získání a upevnění vnitřní životní báze. Může být základem pro přijetí toho, že k nám naše životní podmínky patří, že nás spoluvytváří a že sebe sama díky nim můžeme plně zažívat a chápat.

Historie vzniku a teoretický základ

Idea Práce v hliněném poli^® vznikla a dále se vyvíjela na základě výzkumu hmatových cvičení, která Heinz Deuser prováděl v letech 1971/72. Pokusné osoby měly se zavřenýma očima osahávat zkamenělou mušli a svá pozorování komentovat.
Přitom vyšlo zřetelně najevo, že „věc“, kterou v ní rozpoznávali – např. pěstní klín, nějakou cennost, něco, co je třeba chránit, krajinu apod. – určovalo to, jak mušli uchopili a dotýkali se jí. Způsob pohybu se zobjektivizoval a stal se z něj významný objekt, který odkazoval na historii zkušeností nabytých v průběhu života. Hmat tak mohl zcela otevřít vlastní možnosti tím, že připomínal dřívější významné životní události.
Aby bylo možné pohyb rukou pozorovat a aby mohl být dále rozvíjen jako tvůrčí proces, vymyslel si Heinz Deuser hliněné pole. Od té doby na základě pozorování rozvíjel teoretický koncept a praxi této metody.
Velký podíl na jejím vývoji měla Analytická psychologie C. G. Junga, a to zejména její specifikace E. Neumannem. Významnějším krokem však byl poznatek, že pohyb rukou vykazuje tendenci dojít naplnění a uspokojení v tom, co bylo vytvořeno v hliněném poli. Dal vzniknout poučce: „Pohyb je tvarem“. Dotýkání se a přijímání dotyků, pohyb a smyslové vnímání se spojily při tvoření (Gestalbildung). Toto „cyklomorfní“ dění se uzavřelo dle zásad „Gestaltkreisu“ V. von Weizseckära v dynamický řád, který označili E. von Holst a H. Mittelstaedt v roce 1950 za princip reaference a který P. Anochin popsal jako funkční systém. V takovém řádu se vyvíjí každý živý organismus. Tvůrčí procesy mohly být takto vztaženy k pohybu, jímž vznikly. Tvůrčí aktivita mohla být chápána aktuálněgeneticky ve smyslu F. Kruegera a F. Sandera.
V další fázi šlo o vytváření Já a jeho rozvoj, proto musela být následně pozornost věnována vývojovým stádiím a výstavbě tohoto procesu. Provopočátkem byla tělesná organizace v „bazálních“ smyslech. Vlastní naplnění v tvorbě proběhlo jako inteligentní akt ve smyslu J. Piageta, emocionální akt ve smyslu M. Kleinové a D. W. Winnicotta a jako sociálněantropologický akt ve smyslu A. Gehlena. Orientaci v této otázce nabídly především práce W. Diltheye, H. Plessnera, M. Bubera, E. Husserla a M. Heideggera. Dříve ještě hlubinně psychologický pohled se nyní proměnil v pohled fenomenologický. Záměr ve vnímání se netýkal vědomí, ale osoby v jejím tělesně-smyslovém naplnění ve světě a vůči světu. Ve středu zájmu už nebyla tvorba, nýbrž znovunalezení konkrétní osoby, její začlenění do strukturální výstavby a souvislostí lidského vývoje